Auge in Auge mit den Falken

Serie: Abenteuer Natur

Václav Sojka beobachtet Wanderfalken im Nationalpark Böhmische Schweiz
Das große Fernrohr hilft Václav Sojka beim Aufspüren der Horste. Der Rest ist Einfühlungsvermögen und Erfahrung. (Foto: Hartmut Landgraf)

Von ihm stammen einige der besten Tierfotos aus dem Elbsandsteingebirge: Václav Sojka, Fotograf bei der Nationalparkverwaltung in Krasna Lipa. Jeden Frühling sucht er in den Felsen der Böhmischen Schweiz sein Lieblingsmotiv.

flagge-tschechische-republik

 CZ

Was für ein Lärm! Ein aufgeregtes, kehliges Geschrei hoch über den Kirnitzschtalwiesen. Kurz ist es weg, dann wieder da – noch lauter und panischer als beim ersten Mal. Ein großer, länglicher Schatten gleitet über die Baumwipfel. Václav Sojka blickt zum Himmel. Nur ein Graureiher. Aber irgendwas muss den Vogel gewaltig beunruhigen, sonst würde er sich anders verhalten. Lamentierend fliegt der Reiher über unsere Köpfe hinweg – ganz nah am Waldrand, in respektvollem Abstand zu den Rabensteinen, so als wolle er sich im Schutz der Fichten ungesehen aus dem Staub machen. Übersetzt würde sein Geschrei wohl Folgendes bedeuten: „Lass mich bloß in Ruhe“.

An den Rabensteinen
Die Rabensteine an der deutsch-tschechischen Grenze sind Nistplatz einer Wanderfalken-Familie.
(Foto: Hartmut Landgraf)

Der, dem diese angsterfüllte Warnung gilt, sieht – wenn man ihn durch Václav Sojkas Teleskop-Auge betrachtet – eigentlich recht harmlos aus. Nicht besonders groß aber dafür hübsch, mit cremefarbenem Bauchkleid, einem edlen Kopf mit grauer Kapuze und einem grellgelben Schnabelkranz. Das Fernrohr zeigt einen kleinen, kreisrunden Ausschnitt seiner stolzen Burgwarte. Von dort oben in den Felsen späht er ins Land, der Jäger der Lüfte. Ein Wanderfalke! Käme der Graureiher seinem Horst zu nahe, würde er sofort angreifen, sagt Sojka.

Teleobjektiv von der Größe einer Mikrowelle

Jedes Frühjahr beobachten sie sich gegenseitig – Václav Sojka und die Wanderfalken. Mit dem Unterschied, dass der Beobachter am Boden dafür ein Fernglas mit 57-facher Vergrößerung benutzen muss. Was die Sehkraft anbelangt, sind die Falken klar überlegen. „Die bekommen alles mit, was ich tue – und das aus mehreren Hundert Metern Entfernung“, erklärt Václav Sojka in sachlichem Ton. Der 52-jährige Tscheche erzählt solche Dinge nicht, um seine Zuhörer zu beeindrucken, sie sind vielmehr Teil seiner jahrelangen Erfahrung als Naturfotograf im Nationalpark Böhmische Schweiz. Einige der schönsten Tierfotos aus dem Elbsandsteingebirge stammen von ihm, darunter eindrucksvolle Aufnahmen vom Wanderfalken. Jedes Jahr zu Beginn der Brutsaison im März macht er sich auf die Suche nach seinem Lieblingsmotiv. Doch zunächst mal geht´s nicht ums Bild. Sojka hat bei der Nationalparkverwaltung neben dem Fotografieren auch Monitoring-Aufgaben. „Wir müssen die Horste finden, um die Brut zu schützen“, erklärt er. Wie in Sachsen, so werden auch im böhmischen Teil des Elbsandsteingebirges die Nistplätze des Wanderfalken im Frühjahr zur Ruhezone erklärt und abgesperrt. Wanderer und Kletterer müssen ein paar Umwege und Einschränkungen in Kauf nehmen. Denn der Raubvogel gilt beiderseits der Grenze als bedrohte Art. Im Elbsandsteingebirge wurde er erst ab 1990, seit der Gründung des Nationalparks Sächsische Schweiz, wieder heimisch. Bis Mitte der 90er-Jahre wurden auf sächsischer Seite Zuchtfalken gezielt ausgewildert. Mit dem Erfolg, dass die Wanderfalken inzwischen auch in der benachbarten Böhmischen Schweiz wieder zu Hause sind. Sieben Brutpaare hat Václav Sojka dort zuletzt gezählt – den Horst in den Rabensteinen nicht mitgerechnet, denn der befindet sich auf sächsischem Gebiet.

Wanderfalke im Flug
Seinem scharfen Blick entgeht nichts: Hat der Wanderfalke eine Beute erspäht, stößt er mit atemberaubender Geschwindigkeit herab. Vermutet wird, dass der Raubvogel im Sturzflug Spitzengeschwindigkeiten von über 300 km/h erreicht. Zum Vergrößern klicken! (Foto: Václav Sojka)
Wanderfalken bei der Fütterung
Bei Wanderfalken ist die Rollenverteilung in der Brutsaison nicht so starr wie bei anderen Vogelarten. Bei der Aufzucht und Ernährung ihrer Jungen wechseln sich beide Eltern ab. (Foto: Václav Sojka)

Jetzt tut sich oben was. Mit einem eleganten Schwung stößt der Raubvogel von seinem Beobachtungsposten hinunter ins Tal, zieht eine Schleife über den Rabensteinen – als wolle er sich vergewissern, dass unten alles in Ordnung ist – und dreht ab. In dem Felsloch, vor dem er gesessen hat, werden für einen Moment drei kleine, flauschig-weiße Köpfe sichtbar. Es wäre der Moment für ein Foto. Doch aus einer Entfernung von reichlich 200 Metern bräuchte man dafür ein Teleobjektiv „von der Größe einer Mikrowelle“, erklärt Václav Sojka. Mit einer 2000er-Brennweite. Eine Alternative gibt es nicht, zumindest nicht hier an den Rabensteinen. Einen bewohnten Wanderfalkenhorst aus nächster Nähe zu fotografieren, ist dem Tschechen bisher erst zweimal gelungen – mit immensem Aufwand. Weil jede noch so kleine Störung fatale Folgen für die Brut und den Falken-Nachwuchs haben kann, mussten Vorkehrungen getroffen werden. Bereits ein Jahr zuvor wurde ein geeigneter Platz für ein Versteck ausgekundschaftet, in dem der Fotograf später, gut getarnt hinter Ästen und Planen, das Geschehen im Horst unbemerkt beobachten konnte. Eine Gratwanderung. Denn zum einen wechseln Wanderfalken ihre Nistplätze und niemand kann mit Sicherheit vorhersehen, wo sie in der nächsten Saison brüten werden. Zum anderen könnten ein unbedachtes Rascheln oder selbst eine Lichtreflektion die Elterntiere vom Horst aufscheuchen – eine tödliche Gefahr für die schutzlosen Jungen. „Solche Aufnahmen mache ich daher nur, wenn ich mir absolut sicher bin, dass ich die Vögel nicht störe“, sagt Sojka.

Junge Wanderfalken in der Böhmischen Schweiz
Füttern, füttern und nochmals füttern – für mehr ist im Leben einer Wanderfalkenfamilie im Frühling kaum Zeit. (Foto: Václav Sojka)

Die Felsen sind wie ein offenes Buch

Man muss mit dem Tschechen draußen Zeit verbringen, um zu verstehen, wie ernst und tief seine Beziehung zur Natur ist. Es gibt kaum etwas im Elbsandstein, wozu er keine Geschichte zu erzählen weiß. Alles kommt zusammen: Landschaft, Licht, Geologie, Kultur… Unterwegs zu den Rabensteinen machen wir kurz Halt an einer eigentümlichen Felsformation – der sogenannten Chinesischen Wand. Eine mächtige Grabenspalte, mehr als einen Kilometer lang und einmalig im Elbsandstein. An dieser Stelle, erklärt Sojka, zerbrach das Fundament der Böhmischen Schweiz vor vielen Millionen Jahren aufgrund von tektonischen Kräften in zwei Teile. Dem Fotografen reicht es nicht, ein Motiv zu finden. Die Felsen sind für ihn nicht einfach nur Felsen, sondern einprägsame Züge im Gesicht seiner Heimat, aus denen man gleichermaßen Vergangenes und Gegenwärtiges herauslesen kann, wie aus einem Buch. „Fotografieren ist eine Frage, wie der Mensch die Welt um sich wahrnimmt“, erklärt er.

An der Wilhelminenwand
In diesem Tal unterhalb der Wilhelminenwand hat sich Mitte der 90er-Jahre eines der beiden ersten Wanderfalkenpaare in der Böhmischen Schweiz angesiedelt.
(Foto: Hartmut Landgraf)

In jungen Jahren hatte der Tscheche ein ganz anderes Interesse an den Felsen seiner Heimat. Er gehörte zur lokalen Schwerkletter-Szene, viele Erstbegehungen im böhmischen Teil des Elbsandsteingebirges gehen auf sein Konto. „Aber das war ein anderer Sojka“, sagt er heute. Es klingt fast wie ein Geständnis. In den 90er-Jahren kam der gelernte Elektriker zum Naturschutz und arbeitete zuerst als Ranger im böhmischen Landschaftsschutzgebiet. Er begann, das Elbsandsteingebirge mit anderen Augen zu sehen – nicht nur als ein Abenteuer oder ein sportliches Ziel. Das Fotografieren brachte er sich selbst bei. Klettern geht er heute nur noch im Auftrag der Nationalparkverwaltung – zum Beispiel wenn er Falken beringt.

„Man muss lernen, die Welt mit den Augen der Vögel zu betrachten, wenn man ihre Nistplätze finden will“, sagt Václav Sojka. „Nur so versteht man, wo sie sich hinsetzen und wie sie sich verhalten.“ Wählen sie ihren Nistplatz zu niedrig, sind Habicht oder Kolkrabe eine potenzielle Gefahr für ihre Jungen. Felsbänder, die nicht in der freien Wand enden, sondern eine Verbindung zum Hang haben, sind eine Einladung für Fuchs und Marder. Eine zu große Bruthöhle lockt den Uhu an. In der Familienplanung eines Wanderfalken gibt es viel zu bedenken. Václav Sojka wirft noch einen kurzen Blick hinauf zu den Rabensteinen, dann packt er sein Fernrohr weg. Der Platz, den sich seine Lieblinge dort oben ausgesucht haben, ist ideal. Auf einem Balkon mitten in der Wand – im Rücken ein Felsloch und vor dem Schnabel nichts als Weite. Dort können sie leben, wie es ihrer Art am ehesten entspricht. „Wie Könige im freien Raum“, sagt Václav Sojka.

Tomáš SalovFür die Unterstützung und Übersetzung dieses Beitrags bedankt sich der Sandsteinblogger bei Tomáš Salov, Sprecher des Nationalparks Böhmische Schweiz.

(Foto: Hartmut Landgraf)

________________________

 

flagge-deutschlandD

Tváří v tvář sokolům

Některé z nejlepších záběrů zvířat Labských pískovců pocházejí právě od něj: Václav Sojka, fotograf Správy národního parku České Švýcarsko v Krásné Lípě. Každé jaro ve skalách Českého Švýcarska hledá své oblíbené motivy.

Dalekohled s velkým přiblížením pomáhá Václavovi Sojkovi při hledání hnízd. Spolu se zkušenostmi a schopností vcítit se do role sokolů. (Foto: Hartmut Landgraf)
Dalekohled s velkým přiblížením pomáhá Václavovi Sojkovi při hledání hnízd. Spolu se zkušenostmi a schopností vcítit se do role sokolů. (Foto: Hartmut Landgraf)

Hlasitý křik! Rozčilené hrdelní zvuky vysoko nad loukami v údolí Křinice. Nakrátko umlká a pak se ozývá znovu – ještě hlasitěji a naléhavěji než poprvé. Nad korunami stromů klouže podlouhlý stín. Václav Sojka se dívá k obloze. Jen volavka. Něco ji ale musí hodně znepokojovat, aby se chovala takto neobvykle. Lamentuje a pokračuje v letu nad našimi hlavami – těsně při kraji lesa, v uctivé vzdálenosti od skal Rabensteine, jako by chtěla zmizet ve skrytu smrků. V překladu by křik mohl znamenat snad následující: „Hlavně mne nechte na pokoji.“

Skály Rabensteine na česko-německé hranici jsou hnízdištěm rodiny sokolů stěhovavých. (Foto: Hartmut Landgraf)
Skály Rabensteine na česko-německé hranici jsou hnízdištěm rodiny sokolů stěhovavých.
(Foto: Hartmut Landgraf)

Ti, k nimž má toto ustrašené varování dolehnout, vypadají – při pohledu skrz dalekohled Václava Sojky – vlastně docela neškodně. Nepříliš velcí, zato obzvlášť pěkní ptáci s krémovou náprsenkou, ušlechtile tvarovanou hlavou se šedou čepičkou a výrazně žlutým věncem okolo zobáku. Dalekohled ukazuje malý kruhový výřez jejich hrdé pevnosti. Tam z vršku skal shlíží do širokého okolí vzdušný lovec. Sokol stěhovavý! „Pokud by se volavka k jeho hnízdu přiblížila moc, okamžitě by zaútočil“, říká Sojka.

Na jaře se vždy pozorují vzájemně – Václav Sojka a sokoli. Snad jen s rozdílem, že pozorovatel na zemi k tomu potřebuje dalekohled se sedmapadesátinásobným zvětšením. Ve schopnosti vidět mají sokoli jasně navrch. „Vědí o každém mém pohybu – a to na vzdálenost několika set metrů,“ vysvětluje Václav Sojka věcným hlasem. Dvaapadesátiletý muž tyto věci nevypráví, aby udělal dojem na své posluchače, jsou mnohem více součástí jeho letitých zkušeností fotografa přírody při Správě národního parku České Švýcarsko. Některé z nejkrásnějších záběrů zvířat Labských pískovců pocházejí právě od něj, mezi nimi působivé snímky sokolů stěhovavých. Každoročně na začátku hnízdní sezóny v březnu se vydává hledat svůj oblíbený motiv. V samém počátku však vůbec nejde o záběry. Kromě fotografování pro správu národního parku patří k Sojkovým úkolům také monitoring přírody. „Hnízda musíme najít, abychom je mohli chránit,“ vysvětluje. Tak jako v Sasku se i na české straně Labských pískovců na jaře z důvodu ochrany sokolů vyhlašují a pro návštěvníky dočasně uzavírají hnízdní lokality. Turisté a lezci se musí smířit s několika oklikami a omezeními, neboť sokol patří na obou stranách hranice k ohroženým druhům. V Labských pískovcích opět zdomácněl teprve od roku 1990, kdy vznikl národní park Saské Švýcarsko. Až do poloviny 90. let byli na saské straně do přírody cíleně vypouštěni sokoli z chovů. A to natolik úspěšně, že opět našli domov také v sousedním Českém Švýcarsku. Nejnověji zde Václav Sojka napočítal sedm hnízdících párů – bez započtení hnízda na skalách Rabensteine, neboť to leží na saském území.

(Foto: Václav Sojka)
(Foto: Václav Sojka)
Rozdělení úkolů během hnízdění není tak pevné jako u jiných ptačích druhů. Při výchově a krmení mláďat se střídají oba rodiče. (Foto: Václav Sojka)
Rozdělení úkolů během hnízdění není tak pevné jako u jiných ptačích druhů. Při výchově a krmení mláďat se střídají oba rodiče. (Foto: Václav Sojka)

Nyní se začíná nahoře něco dít. S elegantním odrazem se dravec vydává ze své pozorovatelny do údolí, pak táhlým obloukem přelétá skály Rabensteine – jako by se chtěl ujistit, že je dole vše v pořádku – a stáčí se pryč. Na okamžik se ve skalní dutině, kde před chvíli ještě seděl, objevují tři malé, ochmýřené bílé hlavičky. To by býval byl správný okamžik pro stisknutí spouště. Ovšem ze vzdálenosti dobrých 200 metrů by k tomu bylo zapotřebí teleobjektivu „velikosti mikrovlnky“, vysvětluje Václav Sojka. S ohniskovou vzdáleností 2000 mm. Alternativa neexistuje, přinejmenším ne zde pro skály Rabensteine. Fotografovat obsazené sokolí hnízdo z bezprostřední blízkosti se mu dosud podařilo dvakrát – po mimořádně náročných přípravách. Protože každé i sebemenší vyrušení může být pro úspěch hnízdění či mláďata fatální, bylo třeba vše do detailu připravit. Již o rok dříve bylo vybráno vhodné místo pro kryt, odkud mohl fotograf dobře krytý plachtami a větvemi později bezpečně pozorovat dění na hnízdě. Je to chůze po ostří nože, neboť sokoli mohou změnit hnízdo a nelze s jistotou předpovědět, kde se v příští sezóně usadí. Každé neopatrné zachrastění či dokonce jen odraz světla by také mohl způsobit vyplašení rodičů z hnízda – to by bezbranná mláďata uvedlo v ohrožení života. „Takové fotografie proto dělám jen tehdy, pokud jsem si absolutně jistý, že ptáky neruším,“ říká Sojka.

Krmení, krmení a zase krmení – na jiné věci nemá rodina sokolů stěhovavých na jaře času nazbyt. (Foto: Václav Sojka)
Krmení, krmení a zase krmení – na jiné věci nemá rodina sokolů stěhovavých na jaře času nazbyt. (Foto: Václav Sojka)

Abychom pochopili hloubku jeho vztahu k přírodě, musíme s Václavem Sojkou nějakou dobu strávit venku. Sotva v Labských pískovcích najdeme něco, k čemu by se mu nepojil nějaký příběh. Vše se schází v jednom celku: krajina, světlo, geologie, kultura… Na cestě ke skalám Rabensteine krátce zastavuje u zvláštní sklaní formace – u takzvané Čínské stěny. Je to mocná příkopovitá puklina táhnoucí se v délce více než jednoho kilometru, v Labských pískovcích jedinečná. Na tomto místě, jak vysvětluje Sojka, došlo před mnoha miliony let důsledkem tektonických sil k rozlomení podkladu dnešního Českého Švýcarska na dvě části. Nestačí mu jen najít dobrý motiv. Skály pro něj nejsou jen skalami, spíše představují obličejové rysy jeho domoviny, ze kterých můžeme číst minulost i současnost, tak jako z knihy. „Fotografování je otázkou toho, jak člověk vnímá svět kolem sebe,“ vysvětluje.

V tomto údolí pod Vilemíninou stěnou se v polovině 90. let usadil v Českém Švýcarsku první pár sokolů stěhovavých. (Foto: Hartmut Landgraf)
V tomto údolí pod Vilemíninou stěnou se v polovině 90. let usadil v Českém Švýcarsku první pár sokolů stěhovavých.
(Foto: Hartmut Landgraf)

V dobách svého mládí byl Sojkův zájem o skály ve své domovině založen na něčem zcela jiném. Patřil k místní scéně pískovcových lezců, který si na své konto připsal množství prvovýstupů v české části Labských pískovců. „Ale to byl asi jiný Sojka,“ říká dnes. Zní to téměř jako zpověď. V devadesátých letech se původem elektrikář přidal do řad ochrany přírody a pracoval nejprve jako strážce přírody v chráněné krajinné oblasti na české straně. A začal Labské pískovce vnímat také z jiné perspektivy – daleko za hranicemi dobrodružství či sportovního výkonu. Fotografování se naučil sám. Lezectví se dnes věnuje již jen pro správu národního parku – například při kroužkování sokolů.

„Pokud chci objevit hnízdiště, je třeba naučit se vnímat svět tak, jak jej vnímají ptáci,“ říká Václav Sojka. „Jen tak porozumím tomu, jak se zachovají a kam si sednou.“ Pokud si hnízdiště vyberou příliš nízko, budou pro jejich mláďata hrozbou jestřábi nebo krkavci. Římsy, které nekončí ve stěně a jsou spojeny se svahem mohou otevřít cestu do hnízda lišce nebo kuně. Příliš velká hnízdní dutina láká výra. Při výběru hnízda pro založení rodiny musí sokoli mít na zřeteli celou řadu věcí. Václav Sojka krátce pohlédne vzhůru ke skalám Rabensteine, pak zabalí dalekohled. Jeho oblíbenci si zde vybrali ideální místo. Na malém balkónu uprostřed stěny – s dutinou za zády a před sebou nic než otevřený prostor. Tady mohou žít tak, jak tomuto druhu nejlépe přísluší. „Jako králové volného prostoru,“ uzavírá Václav Sojka.

tomas_salov(cz)Za podporu a překlad děkuje Sandsteinblog Tomáši Salovovi, tiskovému mluvčímu Správy NP České Švýcarsko.

(Foto: Hartmut Landgraf)

 

 

 

Hinterlasse jetzt einen Kommentar

Kommentar hinterlassen

E-Mail Adresse wird nicht veröffentlicht.


*


Durch die weitere Nutzung der Seite stimmst du der Verwendung von Cookies zu. Weitere Informationen

Die Cookie-Einstellungen auf dieser Website sind auf "Cookies zulassen" eingestellt, um das beste Surferlebnis zu ermöglichen. Wenn du diese Website ohne Änderung der Cookie-Einstellungen verwendest oder auf "Akzeptieren" klickst, erklärst du sich damit einverstanden.

Schließen